Byzantine music - Athos

Podle církevního podání Theotokos (Matka Boží) po Nanebevstoupení Páně, když chtěla navštívit sv. Lazara, který byl biskupem na ostrově Kypru, plavila se lodí po moři a byla nepříznivým větrem zanesena k ostrovu Athos, kde vystoupila z lodi, ostrov na věčné časy požehnala a spolu s ním i všem jeho obyvatelům. (O hodnověrnosti tohoto podání se vedou spory.)

Již císař Theodosios Veliký (379–395) dal prý vystavět na Athosu chrám Bohorodice (Vatoped) jako díky za zázračnou záchranu svého syna Arkadia, který se poblíž po pádu z lodě málem utopil, ale byl posléze nalezen živým, ležící právě na athonském pobřeží.

Traduje se pověst o návštěvě císařovny Placidie, dcery Theodosia Velikého (první čtvrtina 5. století), která když chtěla vstoupit na Athosu do chrámu (Vatoped), aby se tam pomodlila, ozval se jí hlas varující: „Stůj, nechoď dále, abys neutrpěla.“ Podle jiných to znělo: „Stůj, nechoď dále, zde není místo pro dvě císařovny.“ U chrámových dveří, kde se to stalo, byl vymalován obraz Matky Boží. Tato pověst je základem známého zákona zakazujícího ženám vstup na Svatou Horu.

První poustevny v pohoří vznikly už v 5. st. Již císařovna Pulcherie (421–452) prý za svého panovaní dala podnět k vystavění prvního monastýru na poloostrově Athonském. V té době se mnišství na Athosu již upevnilo.

Nejstarší dochovaný monastýr – Megisti Lávra – byl založen v r. 963 sv. Athanásiem za podpory císaře Nikefora Foky.

Z prvních obyvatel je znám pouze poustevník sv. Petr, který přišel na Athos v r. 683 a žil v jedné jeskyni na jižním úpatí hory, kde strávil 53 let.

V roce 885 byl Athos prohlášen byzantským císařem Basilem I. za sídlo mnichů a poustevníků. Jejich způsob života se začal měnit od roku 963, kdy svatý Athanasios Athonský založil s podporou svého přítele, císaře Nikefora, první monastýr (klášter) Megistis Lavras (Velká Lávra).

Roku 972 podepsal byzantský císař Jan I. Tzimiskes na kozí kůži ústavu Svaté hory, zajišťující zachovávání různých podob asketického života.

V 11. století už byla postavena většina z dvaceti velkých monastýrů, stejně jako množství kelií (cel) a pousteven. Výnosem z roku 1045 byzantský císař Konstantin IX. Monomachos vydal pro Svatou Horu zvláštní ústavu (mj. v ní zakázal na Athos přístup osobám a živočichům ženského pohlaví).

Chmurnou kapitolou athonských dějin je vpád křižáků (včetně římského duchovenstva) na Athos v roku 1204 při IV. křížové výpravě. Papež Inocenc III. připojil celý athonský poloostrov ke svým osobním pozemkům. Poslal tam svého zplnomocněnce s příkazem, aby všechny násilím obrátil na římsko-katolickou víru. Nastal krutý teror. Svatou Horu osvobodil bulharský car Jan Asěn II.

V říjnu 1267 se však objevili na Athosu římští katolíci znovu a s nimi byzantinci apostaté (tj. odpadlíci od Pravoslaví, kteří přijali unii s papežem) a začalo nové pronásledování. Monastýry – Zograf, Iveron a Vatoped zachovaly věrnost pravoslaví. Zografští mniši byli upáleni, vatopedští pověšeni a iverští hozeni do moře. Ruský a srbský monastýr byly vypáleny. Na Západ bylo vyvezeno 400 povozů s athonskými posvátnými předměty a literárními památkami. Roku 1313 byl Athos od latiníků osvobozen. Unie na Athosu, obrázky

Byzantská říše monastýry (kláštery) významným způsobem podporovala. V důsledku toho se Athos ve 14. století stává významným kulturním a náboženským centrem. V té době je založen i poslední z dvacítky velkých klášterů. Avšak v polovině tohoto století začínají Athos sužovat útoky tureckých pirátů (kvůli nim mají některé monastýry na pobřeží podobu nedobytných pevností), po dobytí Byzantské říše se situace ještě zhoršila.

Monastýry od té doby přežívají pouze díky sponzorství křesťanských panovníků z podunajských zemí. Napjatá finanční situace je důvodem k zavedení „idiorhytmického“ života ve většině monastýrů: každý mnich může vlastnit majetek, sám se stará o své živobytí, sám žije. Takové monastýry nemají igumena (opata).

Roku 1783 byla Athosu udělena nová ústava a roku 1794 je založena Athonská škola, v budoucích letech centrum vzdělanosti. Přes vysoké daně se kláštery rozrůstají, přicházejí noví mniši a Athos zažívá svůj zlatý věk, který však končí s protitureckým povstáním na Chalkidiki během řecké revoluce. Mniši i laici jsou zmasakrováni, na monastýry jsou uvaleny výrazně vyšší daně. Athos je obsazen tureckými vojáky; mniši, kteří zůstali, jsou šikanováni a musejí rabujícím vojákům sloužit. Situace se mění až po roce 1826, kdy se vracejí mniši, kteří uprchli před Turky.

Na konci 19. století začíná na Athos proudit velké množství ruských mnichů. Ruští carové až do bolševické revoluce (1917) štědře podporovali mnišství na Svaté Hoře.

5. listopadu 1912 je v malém přístavu Dafni vztyčena řecká vlajka a od roku 1924 uznává Řecko právní svrchovanost athonského území – roku 1926 (v době masakru řeckého obyvatelstva v Turecku) byl Athos připojen k řeckému státu Řeckem chráněn jako autonomní mnišská republika pod řeckou svrchovaností.

Ve dvacátém století prochází mnišský život prudkými změnami – nejprve velkým úbytkem mnichů, ale od roku 1972 opět počet mnichů v monastýrech narůstá. (Většina nových mnichů na Athosu jsou dnes mladí vzdělaní lidé – často s univerzitními diplomy).

 převzato z wikipedie